4:48 am - Středa Červen 28, 2017

Byla jsem na noční procházce. Noc byla krásně svěží, letní vánek mi čechral mé rozpuštěné vlasy a jemně se mazlil s mými tvářemi. Měla jsem pocit volnosti a lehkosti, jako kdybych neměla žádný problém, žádné starosti.
Člověk zapomene na vše, když je objímán přírodou a jejími kouzly. Chodit bez cíle v osvětlených ulicích, kde bylo slyšet štěkot psa a ševelení listů ovocných stromů, bylo tak uklidňující.

Ale mé přání směřovalo jinam, podívat se někam, kde nebude žádný dům, žádné silnice, kam nevkročila lidská noha.
A tak jsem šla. Poháněná touhou jsem vzápětí došla k otlučené zídce, zarostlé břečťanem a bílými drobnými kvítky. Pod měsíčním svitem se mezi tím zeleným bohatstvím něco zalesklo. Odkryla jsem lístky a objevila se malá stará zdobená vrátka, která byla pootevřená.
Osudová láskaSklonila jsem se, prošla dvířky a najednou jsem se ocitla v zahradě.

Nebyla to jen tak obyčejná zahrádka s růžemi, ovocem a stromky.
Bylo to jako v říši divů. Oněměla jsem úžasem a celá ta krása mě do sebe pohltila.

Všude kolem bylo krásné světlo ze starodávných lamp, voda, tryskající z velké kašny, která měla dokola vytesané kamenné hlavy prazvláštních draků s vyplazenými jazyky, zelená tráva se spícími kopretinami a sedmikráskami zahalovala zahradu do harmonického klidu.

V dálce jsem uviděla malé světýlko, šla jsem po úzké cestičce za ním a znenadání se přede mnou objevil domeček s velkými okny a verandou s lavičkou. Zahalovaly ho koruny stromů, vypadalo to jako by ho měly pod svojí ochranou.

Začal foukat něžný větřík a mně se vlnily moje květinové šaty kolem stehen.
Vtom jsem uslyšela praskat větvičky, ležící na zemi, lekla jsem se a otočila se.

Stál přede mnou. Chlapec, v bílé košili. Usmíval se a natahoval ke mně ruku. Já, jako omámena tou nejsilnější drogou jsem vložila svoji ruku do jeho. On ji stiskl a řekl kouzelným hlasem: ,,Pojď se mnou moje vílo“ a já ho následovala.

Připadalo mi, jako bych ho už někdy potkala, jako kdybych s ním už někdy mluvila.

Došli jsme k velké jabloni a on mi utrhl jablko, nebylo to ale obyčejné jablko. Bylo celé zlaté. Chlapec opět pravil: ,,Zde je ukryta naše láska z minulého života, v tom jablku jsou všechny naše vzpomínky, vše, co jsme spolu zažili, to dobré, ale i špatné, je v něm celý náš společný dokonalý život, který v mnoha okamžicích nebyl vůbec jednoduchý, ale naše láska byla tak silná, že dokázala odpustit, dokázala být vstřícná, a proto jsme se opět potkali, protože jsme si souzeni a patříme k sobě. Je to osud. Vzpomínáš?“

A já si vzpomněla, slzy mi stékaly po tvářích, cítila jsem, jak mě hřeje u srdce láska k tomu chlapci, který byl můj celý život, celý můj svět.
Zářící štěstím jsem jej objala, pohleděla mu do očí a políbila. On mě pohladil po vlasech a tiše zašeptal: ,,Miluji Tě, má lásko, vždy jsem tě miloval. A teď konečně můžeme být opět spolu.“ Oba jsme věděli, že už nic k životu nepotřebujeme, když máme zase jeden druhého.
Ruku v ruce jsme odcházeli úzkou cestičkou, která se vinula k líbeznému domu.

autor: Dana Boudová
obrázky: FreeDigitalPhotos.net
Filed in: Příběhy