Pro blízkého člověka

Můj dnešní článek není zrovna dvakrát veselý.

Ale tak to v životě chodí.

Jak jde čas, poznáváme nové lidi. S některými si padneme do oka, jiné nevyhledáváme. Já měla to štěstí poznat člověka, který neuměl zalhat. Který žil ve špatné době ve špatném světě. Který si myslel, že mu není pomoci. To proto, že nevěděl jak se svou nemocí bojovat. Ta nemoc je doplňkem našich rádoby celebrit. Nazýváme jí deprese. Chmurná a špatná nálada bývá takto často označována. Chmurnou a špatnou náladu dokážeme sami rozehnat, rozptýlit, ale depresi ne. Na tu už je třeba odborník. A to můj člověk nevěděl.

Nenapadlo to ani nás – jeho blízké – dostat ho do těch pravých rukou. Co byla platná víra, k čemu vedlo tolik řečí, rozhovorů, setkání… Navíc můj člověk byl přesvědčen, že se musí stále smát a hýřit dobrou náladou. Že nesmí být nikomu na obtíž. Vydával se tak ze svých sil až jednoho dne došly.

A já se teď stydím. Poslední měsíc svého života míval můj člověk ve zvyku ráno volat v době, kdy se mi to vůbec nehodilo. Kdybych tušila… Mohlo mi to dojít, že je to volání o pomoc.

Vzdal to v srpnu, kdy bylo horko a většina lidí se koupala nebo byla se svými blízkými. V srpnu to bude deset let .

Nechci dávat ponaučení a rady. Proto jsem to nenapsala. Spíš mě zajímá jak to udělat a vybrat si mezi lidmi přítele, umět mu naslouchat když mě potřebuje, nezradit ho a těšit se z jeho přátelství.

Člověk, o kterém jsem psala mě okouzlil. I když mezi námi není, to okouzlení trvá.