Byla jsem na noční procházce. Noc byla krásně svěží, letní vánek mi čechral mé rozpuštěné vlasy a jemně se mazlil s mými tvářemi. Měla jsem pocit volnosti a lehkosti, jako kdybych neměla žádný problém, žádné starosti. Člověk zapomene na vše, když je objímán přírodou a jejími kouzly. Chodit bez cíle v osvětlených ulicích, kde bylo slyšet štěkot psa a ševelení listů ovocných stromů, bylo tak uklidňující. Ale mé přání směřovalo jinam, podívat se někam, kde nebude žádný dům, žádné silnice, kam nevkročila lidská noha. A tak jsem šla. Poháněná touhou jsem vzápětí došla k otlučené zídce, zarostlé břečťanem a bílými drobnými kvítky. Pod měsíčním svitem se mezi tím zeleným bohatstvím něco zalesklo. Odkryla…