Poslední dobou stále víc a víc přemýšlím o tom, co na mne působí a jak to na mne působí. A kde v tom všem mám já své místo a jaké to místo je. Ať přijdu, kam přijdu, všude jsou lidé jako já, smějí se jako já, chodí nebo sedí jako já, usmívají se jako já – a přesto se mezi nimi ztrácím. Připadám si sama, navzdory hlasům, šumu, křiku dětí… Pozoruji lidi kolem sebe: jsou jejich úsměvy upřímné? Pokud ne, nejsou zbytečné? Nestačilo by člověka, kterého zrovna „nemusím“ jednoduše pozdravit a jít dál? Je nutné se zastavovat a ptát se na věci, které mne zajímají asi tak jako loňský sníh?…