Žijte rádi
Poslední dobou stále víc a víc přemýšlím o tom, co na mne působí a jak to na mne působí. A kde v tom všem mám já své místo a jaké to místo je.
Ať přijdu, kam přijdu, všude jsou lidé jako já, smějí se jako já, chodí nebo sedí jako já, usmívají se jako já – a přesto se mezi nimi ztrácím. Připadám si sama, navzdory hlasům, šumu, křiku dětí…
Pozoruji lidi kolem sebe: jsou jejich úsměvy upřímné? Pokud ne, nejsou zbytečné? Nestačilo by člověka, kterého zrovna „nemusím“ jednoduše pozdravit a jít dál? Je nutné se zastavovat a ptát se na věci, které mne zajímají asi tak jako loňský sníh?
Musím být za každou cenu zdvořilá, potkám – li se během přestávky koncertu se starým člověkem, který kvůli mně odloží hůl, aby mi mohl podat ruku?
Jak dlouho to mám potom vydržet? A co mám říkat? Kam až mám uniknout, před nesnesitelným zápachem z úst, abych nenarazila zády do zdi?
Pozná to ten starý člověk na výrazu mé tváře? Co si pomyslí? Urazím ho? Budu já také taková? Také přede mnou budou prchat mí bývalí žáci?
Nebo už se to děje teď? Zastavují se se mnou lidé ze zdvořilosti? Otravuji je svým tlacháním pro ně nezajímavým?
Nedávno mi můj muž řekl, že bych měla změnit svůj postoj k práci. Nemá cenu, abych jí dělala, když mě baví čím dál tím méně. Měla bych si na ní najít něco pozitivního. Nezošklivovat si ji předem.
Můj muž tohle umí. Ráno vstane – rád. Udělá snídani – rád. Dojede na nákup – rád. Dostaví se na zkoušku do divadla – rád. Postaví krb – rád. Za všechno co dělá je rád. Koho potká – rád potká.
Můj muž si užívá všeho, co dělá a všeho co se děje kolem něj. Můj muž starého člověka vyslechne, vytrpí, vydrží – rád. Za mým mužem dodnes jezdí bývalí studenti a můj muž je rád. Můj muž má rád život a má rád mě. Já mám ráda svého muže, mám ráda svůj život, mám ráda les a být v něm sama s naším psem. A tím by to pro mne mohlo končit.
Ale běda. Sotva ráno procitnu, začne to telefony, maily, zkouškami, učením, zpíváním, hraním a končí to upadnutím do postele. A na nějaké prožití mi poněkud nezbývá čas. Tak co teď. Musím se to naučit a chci se to naučit. Chci se naučit komunikovat s lidmi a užívat si života. Chci najít svou zlatou střední cestu. Aby mne mé myšlenky neobtěžovaly, nýbrž povzbuzovaly. Abych čerpala z lidí jejich dobrou náladu a pramálo si dělala hlavu z toho, že mi někdo „nesedí“ a naopak.
Abych se těšila ze svého zdraví. Abych nepropadla chmurám z planých a pitomých řečí našich politiků. Abych po sobě něco zanechala.
Mějte se krásně.
