-
Cesta za tajemstvím ženské duše. Díl první
„Ať už to mám za sebou pomyslela jsem si“. Mít tak nějaký urychlovač času, to by bylo super prostě bych tenhle přístroj vždy použila a těmhle blbým chvílím se vyhnula. Napadalo mě to – při čekání u zubaře, při nepříjemné schůzce, když jsem měla jet někam, kam se mi nechtělo. Kdyby se mi splnilo tohle přání, asi bych přeskákala celý život 😀 Řítila jsem se jím doslova kosmickou rychlostí. Permanentně ve stresu a ve spěchu. Ztrácela jsem klíče, mobil, peněženku. Vesmír mě asi má rád, vždycky jsem je našla. Ještě že jsem tehdy neměla děti, určitě bych je někde ztratila, nebo zapomněla. Jeden další den v naprostém stresu, rychlostí jsem se…
-
Žijte rádi
Poslední dobou stále víc a víc přemýšlím o tom, co na mne působí a jak to na mne působí. A kde v tom všem mám já své místo a jaké to místo je. Ať přijdu, kam přijdu, všude jsou lidé jako já, smějí se jako já, chodí nebo sedí jako já, usmívají se jako já – a přesto se mezi nimi ztrácím. Připadám si sama, navzdory hlasům, šumu, křiku dětí… Pozoruji lidi kolem sebe: jsou jejich úsměvy upřímné? Pokud ne, nejsou zbytečné? Nestačilo by člověka, kterého zrovna „nemusím“ jednoduše pozdravit a jít dál? Je nutné se zastavovat a ptát se na věci, které mne zajímají asi tak jako loňský sníh?…
