4:29 am - Středa Červen 28, 2017

Mariana byla ve třídě a na lavici si vyndávala knížky. Miloš byl nemocný, šel pomalu se sklopeným zrakem k Marianě, jakmile jej uviděla zeptala se ho jestli nechce prášek. Sáhla mu na čelo, měl horečku. Miloš se na ni krásně podíval, pohladil ji po vlasech a pilulku odmítl. Měla o něj obavu, protože úplně hořel.

Zazvonilo a Mariana si šla sednout do své lavice, chvíli seděla sama, ale po chvilce si k ní přisedla jedna protivná holka, která chtěla Marianu jen zpovídat, ale ona si ji nevšímala a nevěnovala ji pozornost. Nikdy se nespřátelily. Miloš seděl o dvě lavice vzadu s jejich spolužačkou. Před Marion byla prázdná lavice. Jinak byla celá třída plná žáků. Otočila se a podívala se na Miloše…nemusela nic říkat, vzal si věci a chtěl si před ní alespoň sednout, nemohli spolu pravidelně sedět ani nijak projevovat svoji náklonnost. Ale jak se zvedal a chtěl si sednout do jiné lavice, učitelka zpozorněla a řekla, že se ani neobtěžoval zeptat, jestli se může přesunout. Podívali se na sebe a velice je to mrzelo. Chtěli si být stále nablízku, ale nebylo to možné.             

Jednou, když seděli v hodině spolu, měli oba strach, aby je někdo neviděl, když se chytnou za ruce nebo se letmo dotknou. Proto se nikdy pod lavicí jejich prsty nesetkaly.
Jejich spolužačka začala zamilovaný pár pomlouvat a Mariana to slyšela, protože to barvitě vyprávěla své kamarádce…že Mariana není sama, že si začíná s někým jiným a tím pádem je špatná, a že je hodně vidět, jak je do Miloše zamilovaná, že to dává najevo strašným způsobem a neumí to skrývat. Jenže Mariana věděla, že má jen jednu lásku, a to Miloše a nedělala si hlavu z hnusných pomluv.

Zamilovaný pár nikdo neměl ve třídě rád. Oni si z toho ovšem nic nedělali. Proč taky. Měli jeden druhého. A Mariana dobře věděla, že se milují, a že je nikdo a nic nerozdělí. Byla si tak strašně jistá. Věděla, že budou pořád spolu.

Pak zazvonilo a učitelka matematiky na Miloše a Marianu křičela, ať se věnují výuce a pořád jen nelelkují. Učitelka byla den ode dne nesnesitelnější, pořád si na dvojici vylívala vztek a bezdůvodně je urážela a nechávala po škole. Prý za jejich nepozornost a nevhodné chování ve školní budově. Museli počítat složité příklady na známky za její přítomnosti a ona se jen těšila pohledem na utrápenou dvojici. Miloš ale tohle nechtěl snášet věčně. Musel něco udělat. V životě to neměl nikdy jednoduché a byl povahově velice houževnatý, proto se nebál pomyslet na tu nejhorší pomstu, která nebyla vůbec na místě. Učitelka měla možná nějaký mindrák, který ventilovala tímto způsobem, kdo ví. Ale takhle Miloš nepřemýšlel, rozhodně se nad tím nedokázal povznést jako Mariana.

Jednou, když šla učitelka jako poslední ze školy z porady pozdě domů si na ni Miloš počkal za velkou zdí u parku, blízko školy. Už bylo šero, ale on ji měl dobře na mušce. Blížila se velice rychle. Milošovi se chvěla ruka. Jednou vystřelil. Ihned padla k zemi, věděl, že ji zastřelil. Miloš běžel k Marianině domu. Vše jí řekl a ona se zachovala statečně. Jako vždy zachovala chladnou hlavu a nic ji nevyvedlo z míry. Miloš čekal, že mu přibouchne dveře před nosem, ale byla jediná, které se chtěl svěřit, co spáchal. Možná měl pocit, že v tom nebude tak sám, a že mu bude Mariana oporou.

Oba se shodli na tom, že musí odjet pryč, za hranice. Mariana si sbalila věci. Miloš je měl připravené doma, byl rozhodnut, pokud s ním Mariana nepůjde, půjde sám, i když věděl, že bez ní šťastný nebude. Nic ale nebylo snadné, potřebovali sehnat auto.             

Miloš znal jednu farmu, na kraji města. Bydleli na ni dva bratři, podivíni a všichni se báli kolem jejich statku večer chodit. Miloš věděl, že ve stodole mají staré auto, se kterým už dlouho nikam nejeli. Běžel ke svému cíli, ukrást auto. Po patnácti minutách byl na místě. Smrákalo se. Na dvoře farmy rozháněl vítr teplý písek. Koně v ohradě se ještě pásli a neznámého návštěvníka si ani nevšimli. Podle otevřené brány byli bratři pryč, nejspíš na poli. Miloš se rychlými, ale tichými kroky blížil ke stodole, věděl, že ji nezamykají, byla napůl rozbořená. Otevřel vrata a auto stálo na svém místě. Miloš nastoupil do auta. Klíčky byly v zapalování. Po třetím pokusu úspěšně nastartoval. Zatím mu štěstí přálo, alespoň v případě Mariany a auta.

Mariana už netrpělivě vyhlížela Miloše, když dorazil, viděla jej v autě, o kterém ji vyprávěl. Na nic nečekala, popadla tašku a rozeběhla se za ním. Nastoupila do auta a bez řečí se rozjeli. Zanedlouho zastavili, Miloš natankoval a rychle pokračovali v cestě. Celou cestu nepromluvili ani slovo. Báli se cokoliv vyslovit, protože věděli, že se z nich stali uprchlíci. Utekli před zločinem. Po dvou hodinách jízdy byli za hranicemi, cíl cesty neměli určený, jeli pořád dál. Mariana se ničeho nebála, věděla, že ji Miloš nikdy nezklame, že ji vždy ochrání, věděla, že vše společně zvládnou. Nikdy o jejich lásce nepochybovala. Teď se ji zdálo, že se ještě více utužila.

Mariana řekla Milošovi ať zastaví. Miloš přikývl. Zastavil na lesní cestě.

Nemuseli nic říkat, oba vystoupili, objali se tak pevně jako nikdy předtím. Jsou svobodni.

                                                                                                  autor: Dana Boudová        obrázky:FreeDigitalPhotos.net
Filed in: Příběhy