1:58 pm - Středa Listopad 14, 2018

Jak jsem poznala lásku

Začalo to úplně nevinně jednoho pátečního rána, kdy jsem odjela na hasičské soustředění. Po příjezdu jsem se seznámila se svojí spolubydlící. Se s svojí novou láskou jsem pak strávila necelý den, což jsem ovšem ještě v tu dobu nevěděla.

skeeze / Pixabay

Po vybalení věcí jsme šli na hřiště. Rozběhali jsme se, rozcvičili a začali jsme trénovat. Měli jsme tam dvě ženy jako trenérky a dva muže trenéry. Jeden z trenérů tam měl i syna. Dopoledne bylo skvělé, měla jsem z toho velikou radost a spoustu nových zkušeností. Po obědě byl polední klid a poté se šlo znovu na hřiště. Opět jsme se rozběhali, rozcvičili a začali trénovat. Když jsem se postavila asi po hodině na start a vyběhla, že přeskočím překážku, tak se to stalo. Nepamatuji si, jak jsem spadla, jen to bylo dost tvrdě na hlavu. První se tam objevil trenér a jeho syn. Byl u mě tak blízko.. Nebylo to naprosto dokonalé seznámení, protože i přesto, že u mě byl, netrvalo to dlouho. Do chvilky totiž přiletěl vrtulník, který mě naložil a odvezl do Brna. Tak jsem se ocitla s podezřením na silný otřes mozku a poranění páteře. Poranění páteře se naštěstí nepotvrdilo. Celou dobu jsme na něj myslela a přemýšlela, zda ho ještě někdy uvidím. Tehdy jsem věděla akorát jeho křestní jméno a to bylo celé. Během roku jsem ho párkrát viděla na soutěžích, ale nikdy jsme spolu neprohodili ani slovo.

Nečekaně se po roce opět konalo hasičské soustředění. Přivítání na soustředění nebylo moc příjemné. Pořadatelka totiž nahlas pronesla: „Nechci zde žádný úraz, už vůbec tu nechci vrtulník. To už tu bylo loni a už to nechci nikdy zažít!“. Potom se otočila na mě, stejně jako všichni ostatní a já byla střed pozornosti, i když to opravdu nemám ráda. Tajně jsem doufala, že se tam opět objeví a že napravíme to, že jsme spolu ještě nemluvili. Byla sobota večera a já už ani nedoufala, že přijede. Poslední den, kdy byl čas odjezdu a my šli odpoledne trénovat, tak tam byl. Stál na hřišti a trénovat zapojování rozdělovače. Po tréninku jsme si šli zabalit věci. Všichni odjeli, jen já jsem čekala na zbytek přátel ze stejné vesnice, kteří prostě rychlé balení domů nebrali vážně. Seděla jsem na lavičce venku a on stál kousek ode mě. Nemohli jsme ze sebe zpustit oči. V dnešní době internetu jsme si už druhý den psali na facebooku.

Dnes je pro mě osoba, na kterou se vždy mohu spolehnout. Nejlepší přítel, který o mě ví vše, stejně jako já o něm. Jsme spolu šťastní už skoro rok.

Filed in: Příběhy